Cestopis: Marokem kolem dokola
Aktualizováno: 17. 10. 2019
Maroko je zemí opravdových kontrastů. V jednom místě jezdí supermoderní tramvaje a jinde zase lidé žijí ve skalních jeskyních. To nejdůležitější, co potřebujete mít, když sem jedete, je čas, protože Maročané mají opravdu spoustu času na všechno. Kam v Maroku? Na co si dát v Maroku pozor? Jak je to s marockou dopravou? Nebo jak je Maroko drahé? (Levné.) Na tyhle i na spoustu dalších otázek, na které by vás ani nenapadlo se ptát, najdete odpověď tady. Cestopis jsem pojala tak, abyste si v něm mohli najít to svoje a hlavně, aby byl pro vás co nejvíce užitečný.
Vycházím ze zkušeností z míst, které jsme navštívili, což jsou Marrákeš, Casablanka, Fes, Merzouga (Erg Chebbi), Kaňon Todra, Ait Ben Haddou a As-Sawira (Essaouira) a to přesně v tomto pořadí. Cestu jsme uskutečnili v únoru 2019.
Část 1.
Praktické informace před cestou do Maroka
Doprava
Po Maroku existuje několik typů dopravy: vlaky, autobusy, petit taxi a grand taxi.
Vlaky
Vlaky v Maroku vypadají velmi podobně jako vlaky Českých drah. Mají vagony s kupé i velkoprostorové, ale nemají zásuvky. Je to rychlá a pohodlná cesta. Podívat se, jestli železniční síť vede, kam potřebujete, se můžete na www.oncf.ma
Autobusy
Ve městě najdete jen minimum autobusových zastávek, to ovšem neznamená, že tam autobusy nejezdí. Zastávek je tam dost, jen je musíte vytušit nebo když uvidíte bus, tak koukat, jestli nezastaví. A pokud máte pocit, že jste na zastávce, tak na něj mávnout. Ve větších městech jsou zastávky zakreslené v Google mapách, takže se dá dobře orientovat podle nich. Busy jsou staré, rozvrzané. Turistu v nich povětšinou nepotkáte, takže budete zaručeně středem pozornosti. Jízdenka stojí 4-6 dh.
Mezi městy fungují dálkové autobusy od dvou společností CTM a Supratours (ta patří pod drážní společnost ONCF). Obě firmy nabízejí 1. i 2. třídu komfortu. Typ autobusů 2. třídy se podobá těm našim. Chybí jim snad jen zásuvky a obrazovky v sedadlech. V 1. třídě jsme jeli jen jednou (náhodou, zvenku jsme v něm uviděli cestovatele, kterého jsme pár dnů neviděli, a tak jsme se rozhodli jet s ním) se společností Supratours. A ten je udělaný tak, že v řadách jsou jen tři sedačky místo čtyř a mnohem víc místa máte i před nohama. Doporučuju na delší trasy, kde například budete i spát. Rozdíl v ceně je malý. Jízdenky se kupují v kanceláři společnosti, která je vždy u zastávky. Opět pokud máte rádi jasno dřív, než do země přijedete, můžete se podívat na stránky společností www.supratours.ma a www.ctm.ma
Taxi
Petit taxi jsou taxíky, které vás vozí po městě. Velikost aut je standardně pro pět lidí. Jejich cena se smlouvá! Až přijedete na autobusové či vlakové nádraží, tak se kolem vás hned několik taxikářů seběhne. Budou nabízet své služby, a to za velmi přemrštěnou cenu. Nejjednodušší možnost pro vás je taxikáře odmítnout a jít pár desítek metrů kolem silnice a několik taxíků u vás zastaví i tam. Ti jsou mnohem ochotnější jít s cenou dolů. A kolik je teda ta správná cena? Ceník opravdu nikde nenajdete. My jsme se zkoušeli ptát místních, s taxikáři velmi smlouvali a dopadlo to následovně: v Marrákeši jsme od letiště k medině, asi 6 km, jeli za 20 dirhamů, ve Fesu jsme od vlaku k medině, taky asi 6 km, platili 30 dirhamů a hodně se cukal.
Grand taxi vás odveze nejen po městě, ale hlavně mezi městy. Někde nejezdí žádné autobusy a jiná možnost dopravy není. Auta jsou už větší a jsou dimenzovaná pro 7-8 lidí. Co se týká ceny, pokud máte spoustu času a málo peněz, tak můžete u taxíka počkat, než se naplní celý, a potom sdílet náklady s dalšími cestujícími. Pokud chcete jet hned, tak zaplatíte víc. Ceník opět nikde nenajdete. Je to o tom, kolik usmlouváte. My jsme jeli z Ouarzazate do Ait Ben Haddou (30 km) za 125 dh v pěti lidech. Zpět brzo ráno, abychom stihli dálkový bus, jsme si museli nechat taxi zavolat od hotelu. Čili se nám dostalo nejvyšší ceny a ta byla 150 dh pro tři lidi. Dále jsme Grand taxi využili, když jsme jeli z Rissany, kde končil dálkový bus, do pouště v Merzouze. 35 km, v šesti lidech, 25 dh na jednoho.
Ceny a smlouvání
Místní měna jsou dirhamy, místní zkratka je dh (u našich korun je to Kč) a bankovní zkratka je MAD (u korun CZK). Platí zákaz jejich vyvážení ze země, proto se dají získat jen výběrem z místního bankomatu. Některé bankomaty hlásí, že si budou účtovat poplatek za výběr, ten nejdražší hlásal 23 dh. (edit: 3 měsíce po cestě a stále nic nestrženo)
Alespoň trochu smlouvejte všude, kde nemají elektronický systém tržeb (drtivá většina míst) Ale je na vás, kolik času tomu chcete dát.
Pokud nechcete platit několikanásobně vyšší ceny, tak smlouvejte všude! Na trzích samozřejmě nejvíce, v restauracích, stáncích, ale i v malých obchodech s potravinami nebo ubytování. Jediná místa, kde se nesmlouvá, jsou při koupi jízdenek na vlak nebo autobus, a také místa, kde vám vytisknou účtenku (což je skoro nikde). Abyste zjistili cenu, kterou platí místní, tak se jich můžete zeptat. Všeobecně ale platí, že v Marrákeši obchodníci nechtějí jít s cenou příliš dolů, protože díky místnímu letišti ví, že když to neprodá levněji vám, tak přijede německý turista, který mu dá za zboží několikanásobně přepálenou cenu v pohodě. Více o šílenostech marrákešském trhu až později.
Osobně si myslím, že lepší než se pořád pídit po tom, jakou má to či ono cenu pro místní, je rozmyslet si, kolik peněz jste za to ochotní vy dát. Pokud vám to obchodník za tu cenu, kterou vy chcete, nechce prodat, tak můžete odejít. Je pravděpodobné, že vás zastaví. Pokud se obchodník na konci smlouvání usmívá, pravděpodobně platíte pořád hodně. Mám pár tipů, jak snížit cenu. Řekněte, že jste studenti a že jste z České republiky, předem si připravte do kapsy maximum částky, kterou chcete dát, postupně ji vytahujte a řekněte, že už víc nemáte. Pokud o danou věc skutečně stojíte a chcete nižší cenu, můžete se do obchodu vracet i vícekrát a smlouvat. Na po několikáté se obchodník už bude smát a pravděpodobně vám to za tu cenu dá. Je to ale výměna vašeho dovolenkového času vs. ušetřených peněz Je to vaše volba, co je pro vás důležitější.
Ptejte se místních, kolik by zboží mělo stát.
Naše zkušenosti z trhu a usmlouvanými cenami: středně velký náhrdelník z kovu (ne stříbra) nám obchodník nabízel za 350 dh a koupili jsme ho za 70 dh, středně velký kožený batoh jsme z 450 dh snížili na 280 dh, kožené sandálky z 250 dh na 70 dh, jednoduchý kožený pásek ze 100 dh na 32 dh.
Ve stáncích s jídlem a mini restauracích nebo fastfoodech, kterých je v medinách spousty, jsou sice jídelní lístky s cenami, ale ceny opět platí jen pro turisty. Obvykle se dají snížit na polovinu. Tady se vyplatí zeptat místních lidí, kteří tam jí, kolik za to zaplatili.
U ubytování se dá smlouvat jen pokud si ho najdete na místě. Pokud ho máte zarezervované předem, tak máte smůlu. Na většině míst se dá sehnat pokoj od 50 dh na osobu bez snídaně. Za snídani, kterou jsme všude dostali opravdu v královské velikosti, je obvykle 20-25 dh. Casablanka nebo Ait Ben Haddou jsou dražší.
Nekupujte si „All exclusive zájezdy“ a jiné „výhodné balíčky“. Nabízejí se na všechny možné výlety a nejvíce na výjezdy do pouště. Vždy jsou předražené a většinou nízké kvality.
Průvodce vás žene rychle, aby už to měl za sebou. Navíc se připravíte o možnosti volby. Ideálně kupujte zvlášť dopravu, zvlášť ubytování a v poušti zvlášť výpravu na velbloudech, pokud o ni stojíte.
Internet
Už na letišti hned u východu uvidíte dva operátory Inwi a Orange prodávat SIM karty pouze s internetem. Pro výzkumné účely jsme si každý koupili jinou a pokrytí i rychlost jsou identické. Vždy to je 5 eur za 5 GB a 10 eur za 10 GB. Za celou cestu kolem dokola Marokem se nám stalo jen výjimečně a na chvilku, že bychom neměli 4G síť.
Marocký lid
Původní obyvatelé Maroka, jakožto celé severní Afriky, jsou berbeři. Někdy od začátku našeho letopočtu se toto území vždy snažily dobýt různé arabské dynastie, mnohokrát zde nastolily svou moc, ale berbeři se vždy stáhli do nehostinných oblastí hor nebo pouště, kam žádná centrální moc nikdy nedosáhla. V první polovině dvacátého století se Maroko stalo na 44 let francouzským protektorátem, což vysvětluje, proč tu všichni umí tak skvěle francouzsky, a tak málo anglicky. Na mnoha místech jsou nápisy napsané právě arabsky, to další krásné písmo je berberské, a nakonec francouzsky latinkou.
Dnes v zemi vládne arabská dynastie Alawitů. Nynější král Mohammad VI. nastoupil na trůn v roce 1999. Má, stejně jako jeho otec, absolutistickou vládu a nárokuje si dvojí roli, je světským vůdcem i náboženským a morálním vůdcem. Maročtí lidé arabského původu ho mají ve velké oblibě, berbeři o něm už s takovým obdivem nemluví, ale uznávají ho za svého krále. Nebo alespoň všichni ti, se kterými jsme mluvili.
Každou chvíli uslyšíte „Welcome in Morocco! Where are you from?“ a zhruba z 80 % to bude obchodník, který vás bude zvát do svého obchodu. Ano, spoustu lidí se z vás bude snažit vylákat peníze, ale dá se to pochopit – my přijíždíme z mnohem bohatší Evropy a ten rozdíl je tu vidět na každém kroku. Lidé tu jsou ale povětšinou hodní a milí, možná pro nás nezvykle velmi upovídaní. Jen moc nedodržují osobní zónu.
V Tinerhiru jsme se zeptali místního, kolem kterého jsme šli, na jeho oblíbenou restauraci v okolí a on nás pozval k sobě domů na čaj a domácí chléb s domácím olivovým olejem, datle a spoustu domácích sladkostí. Lidé podle našich zkušeností jsou tu zkrátka dobří. Jen v Marrákeši po setmění si dávejte pozor.
Ženské oblečení
Země je muslimská, takže naprostá většina místních žen chodí zcela zahalena včetně šátku na vlasech. Jak se ale obléct, když jsem turistka? Můžete si vybrat. Kamarádka spolucestovatelka v horku nosila i minisukni a běhali za ní puberťáci, kteří se jí smáli a chtěli si povídat, nebo jeden velmi opilý muž za ní šel a vyřvával cosi… Víc reakcí nebylo, takže ani v minisukni se vám pravděpodobně nic nestane.
Na druhou stranu, já jsem často nosila šaty až na zem, někdy z úcty i šátek kolem vlasů. Bylo to i praktické, jako takové kouzlo, na trhu si na mě nikdo nedovolil ani sáhnout (natož mě okrást) a všichni obchodníci na mě byli milejší. Je to vaše volba.
Část 2.
Kam v Maroku?
Marrákeš (Marrakech)
Marrákeš je kvůli místnímu velkému letišti velmi odlišná oproti jiným městům, a to bohužel ne v dobrém slova smyslu. Začnu ale s tím dobrým.
Nejvýraznější a nejnavštěvovanějším místem v Marrákeši je náměstí Djemaa El Fna a k ní přilehlé ulice. Přes den zde najdete trhy a v ulicích stánky s jídlem. Pokud vaše cesta do Maroka zahrnuje jen Marrákeš, tak si tu jistě něco pěkného pořiďte. Výrobky z kůže, porcelánu, kovu jsou většinou ruční práce a oproti našim poměrům jsou levné. Pokud ale váš trip bude pokračovat, tak s nákupy počkejte jinam, protože právě kvůli největší kumulaci cizinců zde místní obchodníci nechtějí jít příliš s cenami dolů.
Ani na minutu nebudete sami, protože vám neustále bude někdo nabízet své služby, ať už to budou naháněči do restaurací nebo na všelijaké výlety. Jsou tu i Nigerijci nabízející různé drobnosti, ale zrovna ti jsou stejní jako v Paříži nebo Římě. Pokud budete chtít najít trochu klidu, tak za dne uspějete v rozlehlých olivových sadech, které nabízejí blahý stín, nebo v zahradě zapsané v UNESCO.
V noci se Marrákeš promění ve stroj na čisté oškubání cizinců. Když jsme procházeli s krosnami na zádech hlavní ulicí, tak nás zanedlouho nenápadně obklopili dva lapkové, na něž nás upozornila místní žena, že nás chtějí okrást. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme je setřásli.
Přímo na náměstí je v noci několik desítek stánků pouze s jídlem. Jakmile se k nim přiblížíte, tak jste polapeni a už se těžko dostává ven. Naháněči chytají hlavně muže. Honzíka, který byl s námi, drželi v jednu chvíli i tři naháněči za paže, ukazujíc mu jídelní lístek, snažíc se ho dotáhnout do svého stánku.
Za chvíli jsme podlehli a usadili se v jednom z nich. Začali nám nosit na stůl spousty malých talířků s grilovanou zeleninou, kuskusem, masem na špízu… Aniž bychom si něco konkrétního z toho objednali. Ještě neznalí, jsme se do jídla pustili. Při placení na nás vytáhli ceny, za které by se nemusela stydět nejluxusnější restaurace v Praze. Při smlouvání nechtěli nijak slevit, obklopilo nás jich několik a začali být agresivní. Nakonec jsme to usmlouvali na dvě třetiny ceny, ale to jen proto, že jsme víc u sebe neměli. Opravdu velmi nepříjemný zážitek!
U jídla ve stáncích na Djemaa El Fna si vždy domluvte a ideálně i zaplaťte předem!
Když jsme na náměstí zavítali poslední večer naší cesty, naháněče jsme slušně odmítali s prosbami ať na nás nesahají. Chtěli jsme si vybrat sami, ne být k něčemu doslova dotlačeni, a tak se nám dostalo jen sprostých nadávek.
Pán, se kterým jsme si povídali na letišti, nám vyprávěl, jak ho v olivovém sadu někdo v noci s nožem v ruce okradl. Naštěstí když jim dal všechny peníze, co měl v peněžence, tak ho nechali být. Nevím, zda je to pravda, ale docela by mi to do nočního marákešského koloritu sedělo.
Zkrátka v noci si tady dávejte na sebe a své věci pozor. A nechoďte nikam, kde nejsou žádní lidé. Přes den je to tu ale bezpečné a je to úplně jiný svět.
Casablanca
Ze všech marockých měst je nejevropštější. Což ale pořád neznamená, že by tu řidiči dodržovali dopravní předpisy, nebo že by tu jezdily autobusy podle nějakého řádu. Lidé sem jezdí kvůli mešitě Hassana II, která je jako jediná v celém Maroku přístupná i pro nemuslimy. Zvláštní je, že ani její architekt není věřící. Pro Evropany zvyklé na kostely je mešita uvnitř poněkud prázdná, ale přesto je okouzlující. Skrz ten obrovský prostor je cestička z obou stran lemovaná kanálem s čirou vodou, po níž smí kráčet jen sám král. A ten strop nad vámi se dá celý otevřít, což se ale děje jen několikrát za rok na muslimské svátky. Dovnitř vás vpustí jen s průvodcem. Ten vás zavede i do podzemí, kde jsou obrovské umývací prostory, protože muslimové se nesmí modlit znečištění, ale je to hlavně rituální očista. Je to otevřená koupelna pro několik stovek lidí najedou. Geometrické uspořádání jí dává ohromné kouzlo.
Denně je tu zaměstnáno na dvě stě lidí, kteří mešitu neustále leští. Je to neuvěřitelný kontrast mezi špínou Maroka a čistotou tady uvnitř. Nic dalšího zajímavého kromě této mešity v Casablance není. Já jsem ale rozhodně ráda, že jsem tohle místo navštívila.
Fes
Do Fesu se nejsnáze dostanete vlakem a od vlakového nádraží taxíkem k medině. Ta je vzdálená asi 5 km. Taxikář chtěl původně kolem 100 dh a nakonec jsme platili 30 dh.
Fes je jedno z královských měst a je známé pro tu svou kouzelnou medinu! Ta se splétá asi z 900 uliček, které jsou místy třeba jen dva metry široké. Teda spíš úzké...
My jsme do Fezu přijeli až večer po setmění. Taxi nás vysadilo u jednoho z vchodů, kde malí kluci hráli čutanou, a dospělí se opíjeli čajem v místní nálevně. Jejich pomoc s hledáním našeho riadu jsme hrdinně odmítli s tím, že máme navigaci v mobilu. Záhy jsme pochopili, proč se začali smát. Víte, ono v těch uzounkých uličkách sotva chytíte nějaký GPS signál! Nakonec se nás chopili ti malí čutálisti a po šílených 15 minutách, kdy jsme šli tmou a zatočili asi 40x, jsme konečně došli na místo.
Hlavou se mi honila jen jedna jediná myšlenka. A to, že se odsud v životě nedostaneme! V riadu jsme si vypili s našimi novými domácími marocký čaj. Paní domácí nám uvařila tradiční výborný Tajine s polévkou a po večeři jsme se jali uložit ke spánku v malém útulném pokojíčku, který byl, jak jinak, celý posázený barevnými mozaikami – ty jsou mimochodem v Maroku, minimálně v medinách, opravdu všude! Bílé zdi tu vážně nefrčí.
Z rána najednou Fes vůbec nevypadal tak nepřátelsky, právě naopak. Vypadal živě, radostně a přívětivě. Vypravili jsme se ztratit v místních uličkách, které jsou vlastně jedno velké tržiště. V mnoha krámcích jsme mohli vidět přímo, jak se například zpracovává kůže, a jak se z ní potom šijí kabelky a batohy. Nebo jak na tkalcovských stavech muži vyrábějí pravý kašmír nebo nádherné koberce.
Do jednoho obchodu, kde právě kašmír vyráběli, jsem jen ode dveří nahlédla. Majitel obchodu mě začal zvát dovnitř a zdůrazňoval, jen se můžu jen podívat, že po mně nebude chtít peníze. Nakonec mě jeho přítel pustil vedle sebe na lavici za stav a ukazoval a popisoval mi celý proces vytváření kašmíru. (na fotce dole) Mezitím si majitel povídal s mými spolucestovateli a dal nám opravdu cenné informace! Říkal, že v Maroku klesá počet turistů, kteří zemi každoročně navštíví, a že se snaží místnímu lidu napravit reputaci. Dal nám i svou adresu, kdyby Fes navštívili naši přátelé, že se za ním mohou zastavit, rád také pomůže. Dal nám i své telefonní číslo. Pokud o něj stojíte, tak mi napište a já vám ho dám.
Zpátky do uliček! Každou chvíli kolem nás prochází oslíci převážející nějaké materiály, ale nejčastějšími zvířaty, která tu potkáváme, jsou samozřejmě kočky. Je vidět, že se tu o ně místní dobře starají. Kočičky se rády mazlí a vypadají zdravě. Celý den jsme ztraceni a omámeni krásou, barevností a ohromnou jinakostí této spletité Feské mediny. Jedinečné místo, které rozhodně stojí za návštěvu!
Poušť Erg Chebbi a přilehlá vesnička Merzouga
Merzouga byla naše další zastávka hned po Fesu. Přímo z Fesu jede noční autobus společnosti CTM do vedlejšího malého městečka Rissani a jede devět a půl hodiny. Odtud se potom dál jede taxíkem, při plném autě (šest lidí) jsme každý zaplatili 25 dh.
Klid. To je první slovo, které se mi vybaví když se řekne Merzouga. A domy ze slámy a hlíny.
Jeden večer jsme si na střeše, při pozorování milionů hvězd, povídali s jedním klukem z rodiny, které patřilo naše ubytování. Tomu mladému berberovi mohlo být maximálně třicet let, spíš méně, a prozradil nám, že když byl malý, tak si pamatuje, že měli jen jeden svůj malý domek. Od té doby postavili svýma rukama komplex několika domů, který má uprostřed krásné malé, částečně vydlážděné, náměstíčko s palmami. Je to přímá úměra tomu, jak zde roste turismus. Berbeři sem přišli v generaci jeho otce. Nejdříve tu žili jen ve stanech a jak rostl cestovních ruch, rostla i vesnice a začaly se stavět domy. Fascinovala mě jeho jazyková vybavenost (která je hodně podobná u většiny místních). Jeho rodnou řečí je berberština, ve škole se povinně naučil arabsky, angličtina se v marockých školách vůbec nevyučuje, jen v drahých soukromých. Anglicky se všichni učí organicky od turistů a jde jim to velmi dobře.
Část Merzougy, kde to žije, je vlastně jen jedna široká ulice, na které najdeme několik obchodů s kořením a šátky, pár míst, kde se dá najíst, dvoje potraviny a bankomat (ten ale v době, kdy jsme tam byli my, nefungoval). A ještě zastávka autobusu společnosti SupraTours.
Zlatavá nádherná poušť se nachází hned za zdí posledního domku ve vesnici. My jsme tady byli v únoru, takže teplota byla příjemná po většinu dne. Měli jsme plán, že ráno se půjdeme po svých projít a vylezeme na tu úúúplně nejvyšší dunu v okolí a večer ulovíme nějakého berbera s velbloudy a povozíme se. A upřímně? Na velbloudy ani nedošlo, protože po svejch je to vážně lepší! V poušti je většinu času nádherné ticho a už jsem zmínila ten božský zlatavý písek? Je to balzám na duši. Je to ohromné pískoviště a vy si tam můžete hrát jako malé děti. Nebo meditovat. To už je na vás, ale budete se tam zaručeně bavit.
Tinerhir a kaňon Todra
Z Merzougy jsme pokračovali do Tinerhiru, což je vesnička nejblíž nádhernému kaňonu Todra. Přijeli jsme sem autobusem společnosti SupraTours.
Kaňon Todra je 15 kilometrů dlouhý kaňon, ve kterém je nádherná zelená oáza. Náš domácí nás s několika zastávkami s dech beroucími výhledy odvezl až na konec kaňonu a my si hezky po proudu řeky pošlapali těch 15 kilometrů zpátky. To se mi zdá jako nejlepší způsob, jak si kaňon užít. Češi, jak nám řekli místní, sem často jezdí horolezčit. To ale náš cíl nebyl. My chtěli načerpat sílu přírody v údolí.
Co jsme na cestě potkali? Na začátku je pár stánků se zbožím, ale jak nás náš domácí upozornil, je to všechno z Číny, takže zde moc nákupům nepodléhat.
Je tady jedno místo, kde přímo ze skal vyvěrá krásná lehká voda. Lepší a opravdu lehčí vodu jsem ještě nepila – určitě si vezměte láhev a ochutnejte.
Celým kaňonem vede i silnice, ta se postupně stáčí kolem skal nahoru. My jsme z ní hned slezli dolů až k řece. Potkáte tam skalní nomády. Ženy, které s dětmi perou v řece prádlo. Žijí ve skalních jeskyních. Když se dobře zadíváte, můžete je i najít. Velice zvláštní pocit při střetu s těmito lidmi… Jaký asi mají život? Na co myslí ráno po probuzení? A co si myslí o nás?
O kousek dál už narazíte na políčka, olivovníky a místní zemědělce. Vlastně jsme jim chodili po jejich pozemcích, ale chovali jsme se v úctě, a tak nám vždy jen zamávali a pozdravili. Našel se i jeden samozvaný průvodce, který sice uměl jen arabsky a francouzsky, anglicky opravdu jen pár slov, ale pověděl nám spoustu věcí. Když mu kamarádka ze začátku řekla, že ale nemáme peníze, abychom mu za jeho provádění zaplatili (nějak jsme to nechtěli jen projít s ním, chtěli jsme si to spíš užít a klidně se ztratit), tak se zasmál, objal ji a šel si povídal dál. Bylo to od něj pěkné. Po nějaké chvíli nás tento průvodce opustil. Po cestičkách jsme ale většinou nešli sami, několikrát se k nám přidal i místní toulavý pes. Tady pro změnu nejsou toulavé kočky, ale toulaví psi. Není se ale čeho bát, jsou úplně stejně mazliví.
Další úsek cesty byla opravdová džungle. Až na to, že v ní nebyli jedovatí pavouci a vlastně nic nás v ní nechtělo zabít. Proplétali jsme se palmami, křovinami a jiným různým porostem… Bylo to bezvadný.
Kde končila džungle, museli jsme na silnici. Už pěkně hladoví jsme se zeptali místního muže, co se na nás díval ze střechy svého domu, jakou by nám v okolí doporučil restauraci.
Pozval nás k sobě domů a hostil nás domácím arabským chlebem, domácím olivovým olejem a spoustou napečených sladkostí, které vypadaly jako naše vánoční cukroví. Najednou jsme zjistili, že jsme se ocitli na oslavě budoucí svatby jeho sestry. Bylo to první setkání obou rodin. Všichni byli tak šťastní!
Ale anglicky moc neuměli. Po několika hodinách, když už byla tma, jsme chtěli jít, což bylo velmi náročné, protože nastala situace, kdy nás asi půl hodiny přemlouvali, že u nich musíme přespat. Hlavně skoro euforickou budoucí nevěstu bylo těžké odmítnout. Bylo to neuvěřitelné.
Ait Ben Haddou
Jediná cesta sem je taxíkem z Ouarzazante (Warzazát). Je to asi 50 km, s cenou se dá dostat na 100 dh za auto. O náklady se můžete podělit s někým, kdo má stejný cíl cesty. My jsme tam byli dopoledne a přidal se k nám někdo asi během 10 minut čekání.
Ait Ben Haddou je starobylá mini vesnička vystavěná v 17. století. Natočilo se zde mnoho filmů, například Gladiátor nebo Lawrence z Arábie. Nejsem historik ani architekt, ale ty hliněné domy mi nepřišly o moc jiné než ty, které jsme potkali v Merzouze nebo v medinách. Navíc tu opravdu nebydlí nikdo místní, jen tu pracují lidé, kteří se snaží co nejvíce vytřískat z turistů. Jistě, všichni si potřebují vydělávat peníze a všude, kde jsme byli, se žije hlavně z cestovního ruchu, ale tady to tím prostě opravdu hodně křičí. Vše, co jsme tu měli, bylo nejdražší z celého Maroka. Od ubytování, přes jídlo, i obyčejnou flašku vody, a to už si myslím, že se se smlouváním nestydíme. Nic z toho nemělo vysokou kvalitu, aby si tu cenu mohlo zasloužit.
Pozor! Vstup přímo do vesničky se žádný neplatí, ale najdou se uličníci, co ho od vás budou chtít vybírat.
Můj skromný názor je, že pokud nejste vyloženě filmovými fanoušky nebo nadšenými historiky, tak se Ait Ben Haddou můžete vyhnout.
As-Sawira (Essaouira)
Mělo to být malebné přístavní městečko. Malebné jistě není, ale své kouzlo má, jen jinde. Je jím úžasné pobřeží začínající hned za přístavem směrem na sever, které je dlouhé několik kilometrů. Abych byla přesnější, hned jakmile opustíte město (je to kousek), tak je nádherné. Různorodé skalní útvary, které trčí někdy i několik metrů do výšky, někdy překrývající moře jako peřina s dírami, skrz které občas vytryskne gejzír vody z právě roztříštěné vlny. A ničím nerušený horizont oceánu, kam až oko dohlédne. Jestli by se někde přepadávalo z okraje planety, tak tady. Je tu ohromný vítr, někdy větší, jindy menší, ale pokaždé velký. Takže doporučuju si vzít k tomu vhodné oblečení i něco na hlavu, pokud trpíte uši, abyste si tuto pobřežní procházku nenechali zkazit. Pokud sem budete chtít od místních navést, ptejte se po staré pláži. Město má i jednu novou, klasickou písčitou, kde se dá v létě i koupat, ale kvůli větru se hodí spíš na surfování.
Kočky tu jsou mnohem větší a je jich tu asi 3x více než v jinde v Maroku. Což se zdá skoro nemožné.
Vysvětluji si to tím, že to přístavní město a je tu opravdu mnoho ryb. Kočičky mají opravdu krásné kožíšky a velice rády se mazlí. Je vidět, že místní si je tu hýčkají a krmí je.
Medina je tady malá, můžete jí přejít pěšky od jednoho konce ke druhému asi za 10, maximálně 15 minut. A přesto se dá docela dobře rozdělit na dvě – tu čistou a tu špinavou. Ta čistá je jen pro turisty a ceny jsou vyšší.
Ta špinavá část se mi líbila víc, je autentičtější a místní tu na ulicích převažují. Dá se tu bez smlouvání koupit miska marocké polévky za 3 dh.
V ulicích mediny je samozřejmě velký trh s všelijakým zbožím. Mandarinky a banány byly úžasně sladké a měly skvělou plnou chuť. Takové v Česku neseženete. Stejně tak koření je pro tuto oblast unikátní. U oblečení a jiných výrobků je otázkou, co je z Číny, a co je opravdu místní produkt. Osobně věřím jen krámkům, ve kterých najdete i šicí stroj a látky, ze kterých je prodávané oblečení ušito.
Na to pobřeží budu vzpomínat ještě dlouho.
Cesta do Maroka je jako byste cestovali v čase. Na některých místech pár století, někde jen pár desítek let dozadu.
To, co vám Maroko jistě dá, je oddech od našeho evropského myšlení. Někde se budete cítit jako v pohádce s princeznami a draky, někde jako v utopii a někde jako v pekle. Je jen na vás, jak blízko k sobě necháte Maroko zajít. Já si odvážím z cesty, hlavně z pohostinnosti místních lidí, mnoho. Být i v Česku na lidi kolem sebe, na cizince hledající v mapách, alespoň o kapku milejší. Stojí to jen opravdu málo energie a efekt je obrovský. Nebo ve stresových situacích? Vzpomenu si na skalní nomádky, které jsem viděla prát s dětmi v řece prádlo. Co asi teď dělají? Jsou v klidu a souladu, stejně jako můžeme být i my.
Přeji šťastnou cestu.